Jak jsem konečně zhubla, i když to nebylo v plánu

15.09.2017
Čtěte celý článek

Je mi 48 a jsem tlustá. V řeči žen to znamená, že mám 10 kilo nadváhu. Nadváhu oproti tělu, na které jsem byla zvyklá. A nechce se tomu dolů.

Před dvěma měsíci...

Jsem manažerka. Trvale intenzivně vytížená, a taky trvale unavená manažerka. V mé branži je to naprosto normální stav.

Je mi 48 a jsem tlustá.  V řeči žen to znamená, že mám 10 kilo nadváhu.
Nadváhu oproti tělu, na které jsem byla zvyklá. A nechce se tomu dolů.
Když popoběhnu, špeky se natřásají a přetékají přes všechny pevnější záhyby.

Pravdou je, že nejsem úplně jednoduché zadání:

  • Mám sedavé zaměstnání, nedostatek času cvičit, v hlavě pořád plno problémů.
  • Před sedmou mě nikdo nedostane z postele. Bez kafe mi nezapne hlava.
  • Nesnáším všechny sporty, které se přibližují ke slovu atletika. Kolo a cyklista patří v naší rodině mezi nejoblíbenější pejorativní výrazy.
  • Necítím žízeň a díky tomu nepiju. Často pak mám migrény.
  • Nechutná mi voda. „Suchou vodu“ – rozuměj bez chuti – nedokážu vypít bez toho, že by se mi chtělo zvracet. Nechutná mi ani čaj… v žádné podobě. Jediná forma, kterou mohu pít, jsou ochucené nápoje, které ale většina diet striktně zakazuje.
  • Mám neutuchající intenzivní chuť na sladké, rozhodně jsem čokoholik. Pokud nemám sladké, pochodují mi nervy.
  • Když mi něco dlouho nejde, začnu být absolutně demotivovaná na všech frontách

Vyzkoušela jsem snad všechny diety, které na internetu běhají. Keto, Eko, Bio, Psycho, Hypo… NIC na mně nezabírá.

Trápím se hlady, všechny kamarádky kolem hubnou jako divé a já… nic. Kilo, dvě... a dost. Jen v obličeji a přes prsa, samozřejmě. A za chvíli je to zpátky.

Maximální dosažený výsledek: nervy v háji. Jako by nestačily stresy z práce.

Co je teď jinak?

Předně: Je mi dobře.

Nehubnu cíleně. Ale hubnu. Prokazatelně mám o víc než 2 kila méně. Mění se mi postava. Tam, kde to je třeba. Zpevňuje se. Špeky přestávají okatě šplouchat. Nohy už mohu vystrčit ze sukně. 

Děje se to tak nějak samo. A jako bonus je to… příjemné.

  • Spím hluboce a k odpočinku mi naprosto stačí 6 hodin spánku.  Budím se bez budíku, plná energie.
  • Začala jsem chodit běhat. Zatím dvakrát týdně. Ráno, od půl sedmé do sedmi. Tři a půl kiláčku po rovince. Chvíli jdu a chvíli běžím, jak si tělo řekne. Poslouchám u toho audioknížky nebo muziku, která mě naladí na pracovní den. Učím se dýchat v pohybu, nestresovat se tím, jak u toho vypadám, ani tím, že mi to moc nejde. Nepřekonávám žádné výzvy ani nikomu nic nedokazuji. Prostě jen… běhám, protože mě to baví.
  • Začala jsem mít žízeň. Prý to souvisí s tím běháním (upřímně – je mi to jedno, podstatný je výsledek). Začala jsem víc a pravidelně pít. Zmizely migrény. Tělo přestalo zadržovat vodu. Nohy nejsou tak oteklé.
  • Práci zvládám s mnohem větším nadhledem a mnohem menším množstvím stresu. Nerozčiluju se. Nejsem tak brzo unavená.
  • Legrační sedmiminutové cvičení denně vyvolalo potřebnou závislost. Momentálně jsem na 2x7 minut denně. Do ničeho se netlačím, protože vím, že to dál půjde samo.
  • Tělo přestalo vyžadovat čokoládu (přiznám, že momentálně ujíždím na želatinových medvídcích, ale sním jich méně než čokolády :-D) Zmizely vlčí hlady.
  • Zlepšuje se mi paměť.

A mohla bych pokračovat. Jenže by mi to stejně nikdo nevěřil. Znám to a chápu to. Musí se to prostě zažít na vlastní kůži.

Co jsem udělala jinak? 

To nejpodstatnější se odehrálo v okamžiku, kdy jsem se naučila nové heslo: přírodní nootropika.

Původně jsem sháněla jsem něco, co by mi znovu pomohlo nastartovat zpomalenou štítnou žlázu (problém související s mým věkem) a vyřešit problém se zadržováním vody. Otoky nohou mě obtěžovaly už opravdu hodně. Na internetu jsem našla bylinku Ašvaganda a od ní už byl k přírodním nootropikům jen kousek. 

Mělo to řešit spoustu problémů. A popisy vypadaly příliš idylicky. Trvalo mi několik týdnů, než jsem překonala bariéru nedůvěry. 

Byli jsme ale uprostřed náročnějšího pracovního období. Byla jsem unavená, bez energie, protivná na sebe i na všechny kolem. Spotřeba čokolád stoupla, váha si zase jela nahoru a představa další diety mě děsila. Ráno jsem nedokázala vylézt z postele před půl osmou. Vstávala jsem unavená a ospalá, bez nálady. Večer jsem upadla u televize a přála si jediné – aby mi všichni dali pokoj.

Nakonec jsem si domů přinesla a poprvé „zobla“. Mentis Vital a Mentis Max.

Půl hodiny se nic nedělo. Půlden se nic nedělo. Pak jsem si najednou všimla, že už uplynul půlden, udělala jsem hromadu práce a nepotřebovala na to ani čtvereček čokolády. Pořád dost energie. V šest večer jsem byla stále ve stavu čokoláda pro dnešní den: 0, a nechtělo se mi spát. Vlezla jsem na běhátko a dvacet minut na něm plivala plíce. Pořád pohoda. Ani stopa po vlčím hladu, který jsem předtím cítila několikrát denně a který mě vždycky donutil sníst cokoliv, co bylo po ruce.

Spát jsem šla kolem jedenácté s předsevzetím, že ráno zkusím vstát o půl hodinu dřív, zase zobnu a zkusím si zacvičit doma před snídaní. 

Ráno jsem byla vzhůru v půl sedmé, čilá jako rybička a s velkou chutí něco dělat. Zobla jsem. Hned. Tohle musím udržet! Odcvičila jsem, udělala si dobrou a zdravou snídani, vyřešila maily a do práce jela s mnohem lepším pocitem než obvykle. Kolegové zjevně nevěřili vlastním očím a postupně přiznávali, že poslední období se mnou nebylo úplně jednoduché. Zjevně doufali, že změna je trvalá.

Od té doby beru přírodní nootropika denně. Jasně, někdy na zapomenu, ale poprvé v životě kvůli tomu nejsem ve stresu. Nemusím se bát, že hladiny něčeho klesnou pod optimální hranici a já zase sním všechno co najdu. Nemusím se bát návykovosti.

Naprostá pohoda. A pořád trvá.
Daniela